Co vidíš?

Pomůcky: vytištěné texty

Když se na mě podíváš, co vidíš? Moudrého starce, nebo pošetilého dědka? Promluvíš ke mně, nebo mě radši obejdeš a budeš předstírat, že mě nevidíš? Taky to někdy dělám. Vidím někoho, kdo se mi na první dobrou nelíbí, možná z něj mám dokonce strach a radši se stáhnu, udělám krok zpátky. Možná to byl příliš rychlý soud, kdo ví…

Promluvy postav z her Wiiliama Shakespeara pro Theatrum.online napsaly Silvia Divekyiová, Sabina Machačová a Kateřina Jebavá.

Erving Goffman: Člověk ve společnosti aneb Jak funguje společenská role 

Velký vliv na uvažování o teatralitě všedního dne měl kanadský antropolog, sociolog a sociální psycholog Erving Goffman. Pro účely analýzy následujícího materiálu si představíme jeho koncept dramaturgické sociologie, o němž píše ve své sociologické studii Všichni hrajeme divadlo (The Presentation of Self in Everyday Life) z roku 1956. Jak napovídá název studie, Goffman se inspiruje metaforou divadla a zaměřuje se na setkání jedince s druhými lidmi s ohledem na prezentaci sebe sama. Jedince chápe jako herce, který vystupuje před druhými lidmi jako před publikem, přičemž tento jedinec ve společnosti druhých lidí jedná tak, aby o sobě vzbudil, ať už záměrně, nebo nezáměrně, konkrétní dojem (Goffman mluví o tzv. managementu dojmů). Jedinec nastavuje druhým takovou tvář, která je od něho buď očekávána, nebo kterou chce druhým ukázat, a naplňuje tak svou sociální roli. 

Jako příklad lze uvést lékaře*ku, jehož úkolem je působit před pacientem*kou důvěryhodně, ideálně klidně a sebejistě. Pacient*ka v situaci lékařského vyšetření tak vidí lékaře*ku jako člověka, který ví, co dělá, a dělá to nejlepší, co může, pro zdraví pacienta*ky. Vidění lékaře*ky jako chybující lidské bytosti, která není všemocná, je v této sociální situaci až podružné, ačkoliv je nezpochybnitelný fakt, že i lékař*ka může vlivem lidské chyby, například nepozornosti, poškodit zdraví pacienta*ky. 

Jednání člověka v kontaktu s druhým člověkem/lidmi lze tak chápat jako představení hereckého výkonu, který se jako na divadle skládá z verbální (to, co člověk říká) a neverbální složky (fyzická aktivita, neverbální jednání všeho druhu). Základním prostředkem tohoto představení je tzv. fasáda, kterou Goffman dělí na scénu a osobní fasádu. Scénu definuje jako místo s konkrétními kulisami a rekvizitami, kde se performance odehrává, přičemž se málokdy tato scéna pohybuje spolu s performerem. Spíše jde o konkrétní geografické prostředí, do něhož lze zařadit i „nábytek, výzdoba, rozmístění objektů v prostoru a další předměty v pozadí, jež vytvářejí kulisy a rekvizity pro množství lidských činností, hraných před touto scénou, uvnitř ní a na ní.“ Jako scénu si lze představit například prostředí supermarketu se zbožím v regálech, reklamními letáky i upoutávkami na akce a zlevněné zboží, pokladny a příjemnou melodii, vytvářející dobrou atmosféru k nakupování a podněcující konzumní chování zákazníků*ic. Osobní fasáda je úzce spojena s účinkující*m a je utvářena jeho*jím vzhledem a způsobem vyjadřování (odznaky úřadu či hodnosti, oděv, pohlaví, gender, věk, rasa, vzrůst, držení těla, způsob mluvy, výraz, gestikulace apod.). Zde lze uvést jako příklad vojáka*čku v uniformě, servírku či číšníka, soudce*kyni v taláru apod.

Jako roli pak lze v Goffmanově pojetí označit předem stanovený vzorec jednání, který je například předváděn během představení, ale který může být také podobně prezentován či odehrán i při jiných příležitostech.

Smyslem Goffmanova uvažování o sociální roli je například to, že nám tyto role pomáhají odhadnout, co můžeme od druhých lidí očekávat, i když je neznáme, a umožňuje nám to vstupovat do vzájemné interakce. 

V úvodu své statě Všichni hrajeme divadlo Goffman píše: 

„Jakmile se člověk ocitne ve společnosti druhých, ostatní se obvykle snaží o něm získat nějaké informace nebo využít znalosti, které o něm už mají. Zajímají se o jeho celkové společensko-ekonomické postavení, jeho představu o sobě samém, jeho postoj k nim, jeho kvalifikaci, důvěryhodnost a podobně. Přestože se může stát, že vyhledávání těchto informací je účelem samo o sobě, obvykle pro jejich získání existují zcela praktické důvody. Informace o člověku pomáhají charakterizovat situaci, umožňují ostatním předem odhadnout, co od nich dotyčný bude očekávat a co oni mohou očekávat od něj. Takto poučené okolí bude vědět, jak nejlépe jednat, aby v dotyčném vyvolalo žádanou reakci.“

Každodenní role

Zvolte si jednu ze situací a zkuste určit, v jakých rolích v ní lidé vůči sobě vystupují a jakou používají ke svému hereckému výkonu fasádu (scénu i osobní fasádu). 

• lékař*ka a pacient*ka v ordinaci během vyšetření 
• obsluha a zákazník*ice v kavárně či restauraci
• vyučující a student*ka během vyučovací hodiny
• Pokladní a zákazník*ice v supermarketu

Zkuste si nakreslit krátký komiks, kde zachytíte změnu běžné situace pomocí další okolnosti. Zaměřte se fasádu osob, které v rolích vystupují. 

• lékař*ka a pacient*ka v ordinaci během vyšetření, kdy pacient*ka zpochybní léčbu
• obsluha a zákazník v kavárně či restauraci v situaci, kdy dojde k zamítnutí platby kartou
• vyučující a student*ka, když výuka zasáhne do přestávky 
• Pokladní a zákazník*ice v supermarketu, když chce zákazník*ice platit cizí měnou

Cílem aktivity je představit si situace, kde probíhá hra ve společenských rolích a kde na nás mohou působit právě osobní fasády osob. Navržené okolnosti pomáhají zbavit situace schématičnosti.

Stereotypizace genderu: práce s příběhy

ako na sociální roli se můžeme podívat mimo jiné i na gender žena a gender muž, takovým označením si ve společnosti ulehčujeme chápání pohlaví a konceptualizujeme tak, co to znamená být mužem či ženou a co k tomu patří. Tyto role jsou do velké míry ovlivněny tím, co si pod ženskou nebo mužskou rolí představujeme a jak jsou tyto role vnímány a konstruovány společností, ve které žijeme. Ustálené stereotypy – růžová je holčičí barva, kluci nebrečí, rozdělení péče o domácnost na ženské a mužské práce – si určitě sami vybavíte. Naše vlastní představy o genderové identitě přitom můžou být různorodé a lidé se mohou identifikovat navzdory svému biologickému pohlaví s genderovými skupinami, které tomuto pohlaví nemusí odpovídat (LGBTQIA2S) V této aktivitě se podíváme na to, jakým způsobem se v myšlení společnosti někdy stereotypně nahlíží na gender žena a gender muž jako dvě nejtypičtější a společností mainstreamově nejpřijatelnější možnosti genderu, s jakými se lidé mohou identifikovat, a jak může být tato stereotypizace zavádějící a v některých situacích škodlivá.

Z úryvků Projektu Futuropolis si vyberte jeden příběh a na základě výpovědí zkuste určit, jak je v něm stereotypizována mužská či ženská role a jakými znaky se dle mluvčích vyznačuje? 

V čem je tato stereotypizace genderu škodlivá nebo omezující? V čem konkrétně pro vás? Jaké jsou vaše zkušenosti?

Sebeobraz vs. obraz, jak působím na druhé

V psychologii se mluví v souvislosti s vnímáním sebe sama a se sebehodnotou o konceptech selbstbild a fremdbild. Selbstbild označuje představu, jak vidíme a vnímáme sebe sama. Fremdbild naopak označuje představu o nás ze strany druhé osoby, která samozřejmě ovlivňuje to, jak s námi druzí jednají, a tudíž i představu o nás samých. Selbstbild a fremdbild se vždy rozcházejí, ale pro zdravou psychiku jedince je vždy důležité, aby zde docházelo k průniku alespoň částečně. V následující aktivitě se podíváme na to, s jakými společenskými rolemi se identifikujeme sami a v jakých rolích nás pravděpodobně vnímají ostatní.

Tato aktivita by měla probíhat individuálně a jde o jistou formu sebereflexe. Nechte studující, ať si do jednoho sloupce zapíší odpovědi na první otázku a do druhého sloupce odpovědi na druhou otázku. 

S jakými společenskými rolemi se identifikuji sám/sama?

Jak si myslím, že mě vidí ostatní? 

Cílem aktivity je najít si čas a prostor k analýze a reflexi rolí, které vědomě či nevědomě hrajeme a nad vnějšími znaky, které nabízíme okolí. Je moje osobní fasáda skutečně jen moje? Jak ji čte moje okolí?