Divadelnost

Text kapitoly si můžete poslechnout v audioverzi.

Aneb o tom, jak hrajeme svými slovy, oděvem, tělesností a jednáním

Co se vám vybaví, když se řekne divadlo?

Slovo divadlo evokuje různé představy. Někomu se vybaví jeviště a na něm jednající herci a herečky, někomu konkrétní herecká osobnost, někomu zase tleskající publikum. Divadlo však může evokovat také jen mimořádnou událost, která si žádá adekvátní dress code, honosnou budovu divadla s pozlaceným štukováním a zrcadly, jednoduchý černý sál tzv. blackbox, přehlídku amatérských divadelních souborů nebo velkolepou cirkusovou nebo taneční show hostující po celém světě.  Všimněme si, že všechny uvedené příklady spojuje uvažování o divadle coby umění. Divadlo chápané jako něco, co má ve veřejném prostoru své speciální místo (budovu), kde pracují lidé na konkrétních speciálních pozicích (např. režisér*ka, dramaturg*yně, scénograf*ka, herec*čka, uvaděč*ka, intendant*ka, osvětlovač*ka, zvukař*ka, rekvizitář*ka, PR ad.), kde se pro konkrétní publikum odehrává něco do jisté míry vyděleného ze všedního života, co je nazkoušené a co má přinést estetický zážitek, podněty k přemýšlení i k pobavení (představení, performance). Samozřejmě lze uvažovat o tom, že i zde je třeba počítat s velkou mírou nezáměrnosti (např. když se někomu v publiku udělá špatně a je potřeba zásahu záchranky, herec*čka splete text, což přinutí ostatní herce improvizovat apod.). 

Ten, kdo byl alespoň jednou v divadle, bude zřejmě souhlasit s tvrzením, že jako pod lupou (pomocí uměleckého jazyka) ukazuje divadlo buď celé příběhy lidí, nebo jen životní situace a v případě nedramatického divadla (divadlo, jehož základem není ztvárnění původního dramatu či dramatizace jiného literárního díla) třeba jen pocity nebo myšlenkové koncepty. Tedy v každém případě je zde možné přemýšlet o sobě samém nebo o společnosti, zkrátka o životě, neboť se v divadle na různé podoby umělecky ztvárněného života díváme nebo v případě různých žánrů performance dokonce na situaci participujeme. 

Co ve všedním životě či veřejném prostoru připomíná divadlo, ale není to umění?

Pakliže divadlo zrcadlí sám život, je možné najít divadlo i v životě samotném? Takové divadlo, které však není uměním, ale žitou zkušeností?

Různí lidé, kteří se zabývají teorií divadla, se shodují na tom, že ano, inspirují se i sociologií, antropologií nebo sociální psychologií a uvažují o tom, jak se lze dívat na různé aspekty jednání lidí ve všedním životě nebo veřejných událostí jako na divadlo. Možná vás napadne, k čemu to může být užitečné? Divadlo je umělecké ztvárnění reality a realita je prostě realita. Smysl tkví právě v tom, že realita není jen realita, ale že i běžné situace, v nichž se nacházíme, jsou do určité míry různými aktéry (dokonce i námi samotnými) a silami někdy záměrně a vědomě, někdy nezáměrně a nevědomě „konstruované“. A právě koncept divadelnosti všedního života a veřejných událostí, který je obsahem této kapitoly, pomáhá jednoduše pochopit, jak události okolo sebe můžeme interpretovat, dekódovat a odkrývat tak jejich význam. Zjistíme například, že tvář kandidáta*ky na prezidenta*ku, s níž se setkáváme na billboardech a na veřejných vystoupeních a debatách, je, ačkoliv často působí nesmírně autenticky, jako v případě politiků*ček, vytvořena jako role a že lze konkrétně pojmenovat, jak se kandidát*ka v předvolební kampani stylizuje a na koho tím, co říká a jak vypadá, cílí. Zjistíme však také, že se podobně stylizujeme i my sami pomocí fotek, videí a statusů na sociálních sítích, jen tím nechceme přesvědčit širokou veřejnost, aby nás volila do nějakého úřadu, ale spoluvytváříme tak obraz o sobě před svými přáteli a využíváme virtuální prostor pro upevnění své identity.

Zjistíme také, že ve svém životě jednáme v mnoha situacích dle předem daných scénářů, které jsme se prostřednictvím socializace do daného kulturního prostředí naučili a sdílíme je s ostatními, přičemž v každém okamžiku víme, kdo má v situaci jakou roli, co máme zhruba očekávat a jak se máme chovat (např. víme, jak si objednat v restauraci nebo jak nakoupit – že si sice v obchodě bereme věci, jako by byly naše, ale že nejsou naše a musíme při odchodu projít pokladnou a zaplatit). Koncept divadelnosti nám pomůže také pochopit, že konkrétní prostředí vyžadují dodržování určitých konvencí a pokud je neznáme nebo ignorujeme, může se stát, že v daném prostředí neuspějeme nebo nebudeme přijati.

Celou kapitolu i její jednotlivé tematické celky lze prozkoumat různými způsoby. Můžete se rozhodnout, zda chcete s nabízeným obsahem pracovat po svém, nebo zda jej pojmete jako příležitost ke hře, ve které se vydáte na cestu s vybraným divadelním doprovodem. Každá ze čtyř cest obsahuje vhodně řazené a navazující zastavení, témata a aktivity.

Vyber si jednoho z průvodců, nebo se rozhoduj pro aktivity sám.

Nech se chvíli vést asociací a uvažuj nad tím, co ovlivňuje identitu člověka (nebo i tvou vlastní). Podívej se blíže na konkrétní příklad sociální role a zkus jej analyzovat. Vyzkoušej si na vlastní kůži, co to znamená být součástí společnosti, interagovat s druhými a hrát různé sociální role. 

Vydej se na cestu se svým průvodcem, anebo se vrať a vyber si jinou cestu.

Uvažování o divadle světa, tzv. theatrum mundi, v historii divadla 

Svět sám o sobě lze nahlížet a interpretovat jako divadlo – lidé jsou herci, kteří hrají svou roli ve svém životním příběhu na pozadí každodenních i výjimečných událostí doma i ve světě. Sami divadelníci v historii i dnes tuto skutečnost vnímají, tematizují, rozehrávají a využívají. Pojďme se blíže podívat jak: stačí, když se blíže seznámíš s jednou z nabízených cest, ale může být zajímavé seznámit se se všemi a vzájemně je porovnat.

Jeden z příkladů použití metafory „všichni hrajeme divadlo“ a „divadlo světa“ 

*zdroj: https://www.phil.muni.cz/kapradi  /  **zdroj:  https://corpora.fi.muni.cz/kapradi/run.cgi/browse?textid=Saudek_AYL.cz;firstblock=351

Divadlo v pojetí Komenského mělo být prostředkem mravní, společenské a jazykové výchovy, mělo cvičit bystrost, pohotovost a vtip, zbavovat ostychu, učit přirozenému vystupování na veřejnosti, zdokonalovat mimiku, mluvní projev a připravovat žáky na jejich povolání.”

(Česká divadelní encyklopedie)

Bertolt Brecht vytvořil koncept didaktické hry (německy Lehrstück) určené laikům, jejímž cílem bylo to, aby si prostřednictvím hraní role lépe mohli uvědomit problémy dobové společnosti. 

Tento koncept didaktické hry rozvinul v 50. a 60. letech 20. století brazilský divadelník a divadelní teoretik Augusto Boal se svým souborem Teatro de Arena. 

Základním principem úvah Komenského, Brechta i Boala je důvěra, že tělesný prožitek role v konkrétní hrané situaci či příběhu jednak napomáhá člověku lépe porozumět podílu jednotlivých zúčastněných aktérů na daném konfliktu, jeho příčinám a důsledkům, jednak přispívá k hledání konstruktivního řešení či změny dané situace, ať už jde o problém více individuálního, nebo sociálního charakteru.

Na začátku dvacátého století uvažoval o roli divadelnosti v každodenním životě člověka i ruský divadelník a dramatik Nikolaj Nikolajevič Jevrejnov (1879–1953). Pod Jevrejnovovým pojmem „cit pro divadelnost“ si lze představit to, když malé dítě přirozeně chápe hru na převtělování pomocí  naprosto jednoduchých prostředků (např. když si hraje na maminku tak, že vaří knoflíky v hrnci, ukládá panenku ke spánku nebo si hraje, že nakupuje, a zrcadlí tak aktivity, které s ní zažívá, a internalizuje si tak svou představu o sociální roli matky a o tom, co obnáší).

Divadelnost je tak organicky spjata s existencí člověka, že i kdyby nebylo mnohdy obtížného pořádání představení v arénách, divadlech, při karnevalech a dalších příležitostech, kdy vrozené cítění diváků získává obrovský potenciál díky talentu divadelních profesionálů, především herců, stále je tu i člověk na hony vzdálený oficiálnímu divadlu, jehož nutí hrát sám život. Člověk byl vazalem divadelnosti již několik tisíciletí před tím, než vzniklo skutečné divadlo. 

Pokračuj na cestě se svým průvodcem, anebo se vrať a vyber si jinou cestu.

Jakými způsoby lze nahlížet divadelnost v životě člověka a společnosti: teorie, pojmy a koncepty

Metafora divadla světa se v druhé polovině 20. století stala inspirativní i pro vědní obory zabývající se společností. Nejen v sociologii a antropologii, ale například i filozofii se začalo toto uvažování, že svět je konstruován podobně jako divadlo, podrobněji rozpracovávat a začaly vznikat teoretické nástroje, jak interpretovat společenské procesy a fungování člověka ve společnosti pomocí pojmů přejatých z prostředí divadla. 

Uvažování o divadelnosti či jinak řečeno teatralitě každodenního života mimo umění se stalo v druhé polovině 20. století podnětné také pro sociologii a antropologii. Důležitým konceptem pro myšlení o tom, jak lze analyzovat lidské jednání jako divadlo, je kulturní performance. Pod tímto pojmem si lze představit nejrůznější typy veřejných událostí, ve kterých probíhá komunikace performera*ky či performerů*ek (jednajících nebo hrajících) s publikem prostřednictvím fyzických (např. mimikou, gesty, tělesným postojem a napětím apod.), vizuálních (stylizace oděvu a líčení, rekvizity) a/či zvukových (např. řečí a jinými hlasovými projevy, reprodukovanými zvuky) prostředků.

V úvodu své statě Všichni hrajeme divadlo Goffman píše: 

„Jakmile se člověk ocitne ve společnosti druhých, ostatní se obvykle snaží o něm získat nějaké informace nebo využít znalosti, které o něm už mají… Informace o člověku pomáhají charakterizovat situaci, umožňují ostatním předem odhadnout, co od nich dotyčný bude očekávat a co oni mohou očekávat od něj. Takto poučené okolí bude vědět, jak nejlépe jednat, aby v dotyčném vyvolalo žádanou reakci.“

(Erwing Goffman: Všichni hrajeme divadlo)

„Každá kultura rozmanitým způsobem lidské tělo uchopuje (například způsob chůze a běhu, hygienické návyky). Tělo se převádí z řádu přírodního do kulturního. Každá známá kultura nějak zachází s tělem, upravuje jej, disciplinuje a přikládá mu nejrůznější významy. Jakkoli je tělo kulturní univerzálie, každá kultura s ním zachází rozdílně a žádná z nich nenechává tělo netknuté.“

(Martin Soukup, Michaela Balcerová: Antropologie těla. Anthropologia Integra)

Zjisti, jak číst veřejné události a co všechno nám přímo i nepřímo sdělují. Prozkoumej, co je to společenská role a co to znamená hrát ji dobře, nebo špatně. Podívej se, jak se konkrétní kulturní kontext přímo odráží na těle člověka.

Pokračuj na cestě se svým průvodcem, anebo se vrať a vyber si jinou cestu.

Když už víme, jak rozkrývat společenské události a role člověka i jeho tělesnosti v nich, pojďme se podívat na konkrétní příklady toho, co o nás přímo i nepřímo vypovídá naše jednání ve veřejném prostoru a jaké má důsledky.

Pokračuj na cestě se svým průvodcem, anebo se vrať a vyber si jinou cestu.

Hlavní pointou této kapitoly je poznání, že naše skutečnost je do velké míry společností vědomě či podvědomě konstruována a jako konstrukci ji můžeme i rozkrývat a třeba tak lépe porozumět, proč se některé věci dějí tak, jak se dějí, a jaká je příčina jejich důsledků. Pojďme si ale takovou konstrukci také vyzkoušet prakticky a sami vědomě vytvořit veřejnou událost.

Pokračuj na cestě se svým průvodcem, nebo se vrať, vypni průvodce a vyber si aktivitu dle vlastního uvážení.

• Jednání lidí a veřejné události jsou určitým způsobem záměrně či nezáměrně různými aktéry konstruovány.
• Divadelnost je koncept, kterým lze nazírat dění kolem nás jako divadlo a prostřednictvím pojmů vlastních divadlu pak odkrývat jeho na první pohled někdy skryté významy.
• Sociální role jsou konvenční formy chování ve vzájemném styku mezi lidmi. 
• V běžných situacích (např. při návštěvě u lékaře, v kavárně či při jízdě v hromadné dopravě) často jednáme podle předem daných scénářů, kde každý aktér*ka „hraje“ svou sociální roli, což usnadňuje vzájemné interakce mezi lidmi (každý rámcově ví, co má dělat a co může očekávat od druhých).
• To, jakým způsobem naplníme svou sociální roli v rámci určité konvence, rozhoduje, zda-li v dané situaci v interakci s druhými lidmi „uspějeme“ a budeme v daném prostředí přijati.
• Toho, že se na fungování společnosti lze dívat jako na divadlo, si v historii divadla všiml mimo jiné anglický dramatik a básník  William Shakespeare nebo ruský divadelník Nikolaj Nikolajevič Jevrejnov.
• Divadlo jakožto nástroj poznání toho, jaká je pozice člověka ve společnosti, využívali mimo jiné český myslitel Jan Amos Komenský, německý básník, dramatik a divadelní režisér Bertolt Brecht (koncept didaktické hry) nebo brazilský divadelník Augusto Boal (divadlo utlačovaných).
• Kulturní performance je událost, která je založena na symbolickém jednání a která spoluvytváří určité konkrétně definované společenství. Probíhá při ní komunikace pomyslného performera či performerů s publikem prostřednictvím fyzických, vizuálních a/či zvukových prostředků. 
• Příklady kulturní performance jsou nejrůznější druhy náboženských a sociálních obřadů a rituálů, oslavy svátků, svatby, pohřby, koncerty, sportovní události, politické mítinky, happeningy, divadelní představení, hry, koncerty, přednášky aj.
• Na příkladu narozeninové oslavy můžeme vidět, že z rituálů, které jsou pro naši kulturu běžné, lze vyčíst mnohé o statutu a hodnotách těch, kteří je organizují či jsou jen jejich součástí.
• Znalosti o divadelnosti nemusíme využít jen k interpretaci veřejných událostí nebo jednání lidí, ale naopak i v organizaci vlastních událostí a akcí.