Tělo

Co jsem to zas proved? Oberon bude zuřit – spletl jsem si dva mladíky z Athén, Demetria s Lysandrem. To se ale Oberon nemůže divit – oba vyrostli v Aténách, jejich těla, chůze i šat nedají se odlišit. Jenom jména a osud mají rozličný… dyť jó, už to jdu napravit…

Promluvy postav z her Wiiliama Shakespeara pro Theatrum.online napsaly Silvia Divekyiová, Sabina Machačová a Kateřina Jebavá.

„Každá kultura rozmanitým způsobem lidské tělo uchopuje (například způsob chůze a běhu, hygienické návyky). Tělo se převádí z řádu přírodního do kulturního. Každá známá kultura nějak zachází s tělem, upravuje jej, disciplinuje a přikládá mu nejrůznější významy. Jakkoli je tělo kulturní univerzálie, každá kultura s ním zachází rozdílně a žádná z nich nenechává tělo netknuté.“

(SOUKUP, Martin, BALCEROVÁ, Michaela. „Antropologie těla“. Anthropologia Integra, 2011, r. 2, č. 1, s. 31–41.)

Zamyslete se ve skupinách/dvojicích či plénu nad tím, jaká specifika zacházení s tělem můžeme vysledovat ve vybrané konkrétní kultuře, do níž patříme (česká kultura, evropská kultura, kultura konkrétní zájmové aktivity nebo zájmové skupiny apod.). 

Máte-li mezi sebou někoho, kdo se intenzivně věnuje nějakému sportu nebo tanci, ptejte se, jakým způsobem svoje tělo používá a jaké stopy to na těle zanechává? 

Znáte nebo máte nějaké konkrétní příklady úpravy těla, které jsou typické pro nějakou konkrétní kulturu? Rozhodujeme se pro takovou úpravu těla sami? 

Kulturou je zde míněna i subkultura v rámci např. české nebo evropské kultury.

(Např. dredy, tetování, piercing, propichování lalůčků u malých holčiček-miminek kvůli náušnicím, barvení vlasů chemicky/přírodně…)

Marcel Mauss: Techniky těla aneb Jak se na těle člověka a zacházení s ním odráží kultura, v níž žije 

Nad způsobem, jakým na těle zanechává stopy naše chování a jak svoje tělo upravujeme, se zamýšlel francouzský sociolog a etnolog Marcel Mauss (1872–1950). Jeho uvažování o souvislostech tělesnosti člověka a společnosti, jíž je součástí, později silně ovlivnilo antropologii a sociologii (v současnosti je jeho práce jedním z východisek antropologie těla, která se zabývá tím, jak různé kultury s tělem zachází, jaké funkce zde plní a jaké symboly a hodnoty tělu připisuje). Ve své studii Les Techniques du corps (Techniky těla, 1936) formuloval poznatky o tom, jak tělo jako něco společného všem lidem (kulturní univerzálie) ovlivňuje, či dokonce limituje tím, jaké je, možnosti projevů kultury.

 Z toho lze odvodit, že kultura, jíž je člověk součástí, se promítá značným způsobem i na tělesnost člověka, jeho tělesné návyky a vůbec způsob, jakým své tělo ovládá. Marcel Mauss definuje ve své studii tělo jako první a nejpřirozenější instrument nebo nástroj člověka, přesněji řečeno technický prostředek člověka. Co přesně znamená „tělo jako první nástroj člověka“ lze ukázat na tom, že tělo je jakýmsi úběžníkem lidského jednání, myšlení i prožívání. Vše, co člověk dělá, jak se rozhoduje a jak myslí, se v konečném důsledku promítá také na jeho těle, což nemusí být nutně viditelné na první pohled (např. nošení užší obuvi, než je má noha, mi deformuje chodidlo a způsobuje haluxy), ale může to souviset i s psychickou pohodou, která s tělesným stavem člověka úzce souvisí. Techniky těla jsou pak způsoby, jakým člověk své tělo ovládá, přičemž se tyto způsoby odlišují nejen napříč kulturami, ale i napříč generacemi v rámci jedné kultury. Všimněme si například, jak se liší způsob chůze mladého a starého člověka nebo že Američané začínají na prstech počítat od ukazováčku a Evropané od palce. Tělo je v rámci kultury nejen formováno, ale samozřejmě i disciplinováno hned od samotného narození člověka, který se učí ovládat své tělo od prvních minut svého života. Do sféry disciplinace těla však patří nejen způsoby, jak tělo ovládat na úrovni pohybů, ale také formy uspokojování tělesných potřeb a kontrola emocí. Pod tím si lze představit různé návyky stravování nebo strategie zacházení s negativními emocemi či vztekem nebo různou míru projevování radosti. Z těchto úvah je zřejmé, že i na svém vlastním těle a způsobu, jak s ním zacházíme, můžeme pozorovat konkrétní specifické rysy, které jsou možná záležitostí kultury, do níž patříme. Zároveň na svém těle neneseme známky jen všeobecně kulturní, ale například v některých případech se na těle podepisují i činnosti, kterým se věnujeme. Extrémním příkladem mohou být aktivity, které tělo silně ovlivňují – např. kulturistika, balet, tetování apod. Je nasnadě si představit, že tanečník*ice má pravděpodobně nezvykle vzpřímené postavení těla, výrazné a pevné svaly, vycvičený smysl pro vnímání a orientaci v prostoru a třeba lehký nebo jinak specifický způsob chůze. 

Cílem aktivity je pochopit, že v každé kultuře platí jiná představa o „normálnosti“, a to nejen tělesné.  Ačkoliv je naše společnost daleko otevřenější všemu novému, než tomu bylo dříve, stále platí v rámci jednotlivých kultur více či méně rozdílný společenský úzus.