Vyprávění

Text kapitoly si můžete poslechnout v audioverzi.

Vyprávění není „jen“ umělecký postup, který nacházíme v románech, povídkách a dalších literárních žánrech. Je to také myšlenkový rámec, jehož prostřednictvím uvažujeme o světě kolem nás a díky kterému mu rozumíme. Humanitní a společenské vědy v posledních desetiletích ukázaly, že příběh je tzv. antropologická konstanta – že si lidé ve všech dobách i částech světa vyprávějí příběhy, aby se dokázali zorientovat v obrovském množství informací, které k nim každou vteřinu přicházejí skrze smysly z okolního světa. Některé informace, které takto získáváme, rovnou upozadíme či vypustíme, jiné zachytíme, uložíme si je do paměti a propojíme je s dalšími informacemi, které už známe. Podobně jako autor*ka povídky nebo režisér*ka divadelní inscenace tak vytváříme smysluplný významový celek, který má určitou strukturu a chce něco říct – příběh.

Vyprávění není „jen“ záležitost slov.

Teoretici*čky divadla, obrazu nebo hudby ukazují, že i tato média dokáží vyprávět příběhy. Vezměme si za příklad scénu Vepř a pepř z baletu Alenka v říši divů, obraz Sčítání lidu v Betlémě od Pietera Bruegela staršího a Smetanovu symfonickou báseň Vltava z cyklu Má vlast, abychom viděli, jak tato umělecká díla ve svých různých mediálních podobách dokáží vyprávět příběhy.

Podobně jako nejrůznější umělecké druhy a žánry také vyprávění (odborně narativ) není vytvořené náhodně, ale má určitou strukturu. Ta může být velmi různorodá v závislosti na tom, kolik informací chce vyprávění sdělit, komu a za jakým účelem, tedy na délce vyprávění, jeho cílovém publiku a tzv. pragmatice. 

Organizaci jednotlivých prvků komunikačního média do struktury se někdy říká dramaturgie. Dramaturg*yně (ať už na divadle, v rozhlase, v TV apod.) je ten*ta, kdo (spolu-)udává, které prvky budou ve struktuře přítomné a jak budou seřazeny za sebou, aby to dávalo smysl. Tímto způsobem divadelní dramaturg*yně připravuje repertoár dané sezóny, pomáhá během zkoušení režisérovi*ce rozhodnout, které scény v inscenaci nechat, které vypustit a jak ty stávající upravit či přesunout. Dramaturg*yně Dobrého rána na ČT zase podobným způsobem rozhoduje, jaké hosty ten který den do pořadu pozvat. Bere při tom v úvahu nejrůznější kritéria: pestrost a vyváženost obsahu, zaměření daného divadla, konkrétní komunikační záměr (zda chce diváctvo především pobavit, vzdělat, vyvést z myšlenkové komfortní zóny apod.), zájmy, vkus a mentální schopností cílového publika apod.

Profese, ve kterých lidé pracují dramaturgickým způsobem, najdeme také na mnoha dalších místech – vlastně všude tam, kde je třeba vybrat a utřídit informace nebo jiné komunikační jednotky a následně je někomu srozumitelně, účelně, efektivně předestřít. Může to být organizátor*ka hudebního festivalu, redaktor*ka zahraniční rubriky média veřejné služby, ale stejně tak i tvůrce*kyně dezinformačního webu či řetězového mailu. Je proto dobré mít na paměti, že vhodným seskládáním jednotlivých prvků mohou vznikat také příběhy, jež jsou velmi vzdálenou a nepřesnou verzí reality.

Příběh antické princezny Médee, jejího manžela Jásóna a jeho milenky Glauké

Podle pověsti byla Médea dcerou krále Aiéta, který vládl v Kolchidě, území v dnešní Gruzii na břehu Černého moře. Když do jejího bydliště přišel řecký princ Jáson, zamilovali se do sebe, Médea mu pomohla získat zlaté rouno, které tam hledal, a uprchla s ním zpět do Řecka. Anebo ho omámila svými kouzly a způsobila, aby se do ní zamiloval a ona se dostala z barbarské ciziny do nejcivilizovanější části tehdejšího světa. V Řecku se ovšem Jásonovi a Médeie milostná idylka začala poněkud kazit, když si Jáson našel novou milenku, Glauku. Nebo Kreúsu? Vše každopádně skončilo katastrofou – Médea zabila jejich společné děti a uletěla ve voze taženém draky. Případně děti zabili obyvatelé města Korintu a Médea uprchla za králem Aigeem do Atén.

Na Médeině příběhu, který se v antice i v pozdějších dobách dočkal mnoha nejrůznějších zpracování, je možné ukázat, jak změny v jeho vyprávění umožňují klást důraz na různé jeho aspekty, nebo v jeho rámci vytvářet i zcela nové významy. Různost příběhů, které můžeme vyprávět o Médeie, a efektů, které mohou vyvolávat, si ukážeme na antické tragédii Médea řeckého dramatika Eurípida, na stejnojmenném filmu Piera Paola Pasoliniho z roku 1969 a na próze východoněmecké spisovatelky Christy Wolf Médeia a jiné hlasy

V antice byla divadelní představení jedním z nejdůležitějších médií, pomocí kterých antické společnosti – řecké městské státy, římská republika, římské císařství – utvářely a předávaly svému obyvatelstvu důležité informace a hodnoty. Velký význam divadelních představení, ale také dalších druhů veřejných událostí náboženského a politického charakteru, byl dán tím, že v antice na rozdíl od dnešní doby (přinejmenším v západním kulturním okruhu) nebyla tolik rozšířená gramotnost, ani možnost vlastnit psané texty (jednalo se o poměrně luxusní, drahou komoditu). Efektivnější bylo dostávat informace a myšlenky k masovému publiku prostřednictvím slov pronesených ve veřejném prostoru divadelními či sociálními herci (o sociálním herectví se dozvíte více v kapitole o teatralitě). Divadlo tak bylo v antice jedním z prostředků masové komunikace.

Drama (tragédie, komedie, satyrské hry a mimos) inscenované na divadle pro antické Řeky znamenalo mnohem více než jen zábavu. Příběhy, které dramatikové skrze jeviště vyprávěli, představovaly pro publikum pokladnici mýtů (protože řecké náboženství nemělo podobnou knihu kanonických příběhů, jakou je pro křesťanství Bible), návod ke správnému občanskému životu i prostředek pro stmelování komunity.

Autorem tragédie Médea byl dramatik Eurípidés. O životě antických autorů toho až na výjimky víme jen velmi málo a často jde o historky na první pohled přitažené za vlasy, jako je například zkazka, že Eurípidés zemřel rozsápán psy. Tu si jeho pozdněantický životopisec zjevně vymyslel na základě Eurípidovy poslední tragédie Bakchantky, v níž je jeden z hlavních hrdinů, král Pentheus, rozsápán rozdivočelými vyznavačkami boha Dionýsa/Bakcha menádami.

* Více o Dionýsovi/Bakchovi se dozvíte na naučném webovém Portálu Antika: https://spqr.cz/2022/05/15/v-doprovodu-silenych-zen-jedine-dionysos/.

V různých antických zpracováních příběhu o mytické princezně-kouzelnici Médeie si můžeme povšimnout aspektu, který souvisí s výše zmíněnou schopností příběhů utvářet a potvrzovat skupinovou identitu cílového publika. Humanitní a sociální vědci*kyně na příkladech z různých období dokazují, že různé skupinové identity (křesťan*ka, evangelík*čka, občan*ka České republiky, matka/otec na rodičovské dovolené, válečný*á uprchlík*ice apod.) nejsou esenciální (tj. jednou provždy někde/někým dané), ale naopak neustále znovu a znovu utvářené v každodenních mezilidských vztazích a jednání. Zde si můžete přečíst více o tom, jak sledování Médeie mohlo v dobovém publiku upevňovat jeho představu sebe sama coby civilizovaného racionálního obyvatelstva světa založeného na tom nejlepším možném, a sice patriarchálním uspořádání. Více o utváření identity skrze odehrávání příběhů a rolí v nich se dozvíte v kapitole o teatralitě.

* Vysvětlení pojmu "patriarchální": https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=patriarch%C3%A1t.

Ukázka ze hry Médea

V polovině devadesátých let minulého století Médeiin příběh odvyprávěla německá prozaička Christa Wolf. Její novela* či krátký román Médeia a jiné hlasy byla reakcí autorky na protichůdná dobová obvinění, že ze své pozice elitní intelektuálky nedostatečně kritizovala režim ve východním Německu, nebo že je naopak její dílo příliš moralistní. Wolf na útoky odpovídá tím, že popisuje Médeiin osud jako příběh ženy, která se vymyká dobovým normám, a zejména představě o tom, jaké je místo ženy ve společnosti.

* Více o žánru novely in KOLÁR, Robert. Teorie literatury: učebnice pro střední školy. Plzeň: Fraus, 2014, s. 14.

Síla emocí

Pocity a emoce jsou v našem životě zásadní. Umožňují nám vztahovat se ke světu kolem sebe, protože díky nim víme, co nám dělá dobře, co nás děsí, koho máme rádi nebo komu nedůvěřujeme. Sdílené emoce jsou pak základem pro vznik společenství – společně prožívaná radost z vítězství oblíbeného fotbalového klubu z nás dělá jeho fanoušky, atmosféra strachu mezi účastníky*icemi protisystémové demonstrace z nich dělá semknuté odpůrce*kyně aktuálních pořádků atd. Více o důležitosti emocí pro lidskou společnost se dozvíte v kapitole o divadelnosti.

Prostřednictvím emocí také rozumíme ostatním lidem a svému vztahu k nim. Už od počátku vývoje lidského druhu bylo zásadní pro přežití poznat, jestli člověk, který se k nám blíží, odhaluje zuby proto, že se na nás usmívá (tedy s pozitivní emocí), nebo proto, že nám chce ublížit (tedy s negativní emocí). Mimo jiné i proto vzniká umění – jako prostředek, díky kterému můžeme svou schopnost rozumět vlastním emocím i emocím druhých lidí procvičovat a zlepšovat. Tak se ve filmu a na divadle učíme poznávat emoce například z pohybů lidského těla, v rozhlase a hudbě ze zvuku lidského hlasu (a hudebních nástrojů, šumů a ruchů jakožto jeho prodloužení), na obrazech z detailů lidského těla zastaveného v pohybu a v literatuře ze slov. Více o emocích na divadle se dozvíte v kapitolách Maska a  Dialog.

Dalším významným umělcem, který ve dvacátém století zpracoval příběh o Médeie, byl italský filmový režisér, spisovatel a básník Pier Paolo Pasolini. Vedle levicově zaměřených filmů, které zachycují těžký život lidí ze spodních pater společnosti v Římě padesátých let, natočil také několik adaptací ikonických děl starší literatury, mezi jinými právě film Médea (1969).

Pasoliniho příběh o Médeie se nese v postkoloniálním* duchu. Jedním z organizujících principů filmu je napětí mezi nepochopitelností, cizostí a „jinakostí“ světa, z něhož Médea pochází, a oproti tomu znázornění Jásonova světa způsobem, který odkazuje k naší západní civilizaci (představuje jej jako založený na patriarchálním rozdělení moci a racionálním přístupu k životu). Více o režisérovi filmu a o jeho příběhu Médeie jakožto o uměleckém ztvárnění napětí mezi mýtem a racionálním výkladem světa, mezi vědomím a podvědomím, se dočtete v aktivitě níže.

*Více o kolonialismu se dozvíte v pořadu Českého rozhlasu Vltava: https://vltava.rozhlas.cz/postkolonialismus-nezapadni-pohled-na-dejiny-a-soucasnost-8126975.

Na příběhu antické princezny a kouzelnice Médeie jsme mohli pozorovat, že jedno téma lze zpracovat nejrůznějšími způsoby podle toho, co nám na něm připadá důležité, co nás ohledně něj zajímá, co o něm chceme sdělit svému cílovému publiku a o jaké publikum (a v jaké době) se jedná. Tak vznikají například další a další adaptace klasických příběhů, jako je mýtus o Jásonovi a Médeie, nikoli na základě autorské „zvůle“, ale proto, že se mění jejich publikum a také způsoby vyprávění, které jsou v konkrétní době srozumitelné (tzv. zobrazovací konvence*).

V poslední části našeho tématu si ukážeme, jakým způsobem jsou příběhy a jejich vyprávění součástí našeho života mimo uměleckou sféru – v politice, ve společnosti a v médiích. I tady platí, že vyprávění o jedné skutečnosti či události může mít více verzí, jež mají vždy určitý vysledovatelný původ, byly vytvořeny s nějakým záměrem, mají svou vlastní tzv. pragmatiku**. Tyto záměry mohou být více nebo méně „nevinné“, třeba protože jednu událost si každý z těch, kdo se jí účastnili, nemusí pamatovat úplně stejně. Méně „nevinné“ jsou situace, kdy někdo vypráví příběh určitým způsobem proto, aby zamlžil skutečnost a příjemci předestřel její zmanipulovaný obraz. Extrémním případem takové manipulace s realitou je propaganda*.

Příkladem skutečnosti, že o jedné věci je možné vyprávět různé příběhy, a tím o ní sdělovat různé věci, je příběh mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Příběh mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 

Mariánský sloup na Staroměs tském náměstí v Praze je sochařské dílo postavené roku 2020 podle původního raně barokního sloupu, který stál na stejném místě a byl stržen několik dní po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Na vrcholu sloupu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie, latinsky Immaculata. Obraz Bohorodičky na mariánských sloupech měl podle rozšířené víry městu a lidem, kteří v něm žili, zajistit ochranu před zhoubnými nemocemi, válkami a živelními pohromami a také pro křesťanské věřící, kterých bylo v době vzniku sloupu v českých zemích většina, sloužil jako viditelná připomínka boží přítomnosti ve světě. Pro současné věřící mohou mít mariánské sloupy stejný význam i dnes, pro ostatní mohou představovat historickou památku, krásný umělecký předmět nebo symbol nenáviděné ideologie.

*Zobrazovacími konvencemi rozumíme formální postupy či způsoby, kterými umění v určité době zobrazuje svůj předmět. Ve starověkém egyptském vizuálním umění tak bylo například konvencí zobrazovat výše postavené osoby (kněží nebo faraony) ve větším měřítku než osoby níže postavené (např. otroky). Podobně v divadle najdeme tzv. inscenační konvence, např. skutečnost, že v předmoderní době v evropském divadle v naprosté většině případů ženské postavy představovali (hráli) muži.

**Viz význam slova "pragmatika" in MARTINEC, Ivo et al. Učebnice českého jazyka pro střední školy. Plzeň: Fraus, 2009–2011, s. 8.

***Vysvětlení pojmu propaganda in TÁBORSKÝ, Jiří. V síti (dez)informací: proč věříme alternativním faktům. První vydání. Praha: Grada Publishing, 2020, s. 21.

Evropské příběhy

Příběhy mohou společnost stmelovat a udržovat, ale také ji mohou rozvrátit. Někdy může jít o umělecký záměr nebo o špatnou paměť, pro zdravou demokracii je však zásadní, aby její občané*ky rozpoznali*y záměrnou manipulaci s fakty, vedenou s cílem uškodit a poškodit. Aby rozpoznali*y nejen příběhy, které mají potenciál společnost stmelovat a udržovat funkční, ale také ji oslabovat a rozvracet. Příkladem prvního může být odkaz Václava Havla, příkladem druhého pak medializace uprchlické krize v Evropě v letech 2015‒2018.

• Vyprávění není „jen“ umělecký postup, ale „vypráví“ všechna (komunikační, umělecká) média (audio-vizuální média jako film, TV reportáž, vlog apod.; performativní média jako např. divadlo; textové formáty; vizuální médium ve formě malovaného obrazu, sochy, fotografie, reklamního banneru atd.).
• Jednu událost/věc/myšlenku lze odvyprávět různými způsoby podle toho, jaká fakta do „příběhu“ vybereme, jak je zorganizujeme a jaké stylové, případně i další (vizuální, multimediální) prostředky použijeme.
• Vyprávění slouží mnoha různým účelům: předání důležitých informací; rozšíření a upevnění nějakého názoru, výkladu světa či ideologie; utváření osobní i skupinové identity; zorganizování nestrukturovaného velkého množství dat, které se o světě okolo nás dozvídáme, v naší mysli.
• Každé „vyprávění“ má svého původce, účel a cílového příjemce – podle toho je utvořené.
  Hodí se umět rozpoznat, kdo a proč nám nějaký „příběh“ vypráví – je to ochrana před tím, aby námi bylo manipulováno.