Příběh a hudba
Hudba nevypráví příběhy tak detailně či realisticky, jako je tomu u vizuálního umění a jak jsme to mohli vidět v případě Breugelova obrazu Sčítání lidu v Betlémě. Příběhy zachycené v hudbě promlouvají k naší sluchové zkušenosti, dotýkají se naší citlivosti pro melodie, rytmy, ruchy a šumy okolního světa a apelují na naši ochotu spojit tyto náznaky a nápovědi pomocí naší fantazie ve více či méně souvislý příběh.
Bedřich Smetana: Vltava
poslech, analýza, představa, individuální i skupinová aktivita, 3 minuty
Pomůcky: reproduktor, audio přehrávač, sluchátka
Poslechněte si sami nebo společně hudební ukázku a přečtěte si krátký text. Vede hudební ukázka vaši představu tak, jak ji analýza popisuje? Nebo si dokážete představit jiný příběh?
Bedřich Smetana, Vltava, z cyklu Má vlast, 1875
Bedřich Smetana, jeden za našich nejznámějších hudebních skladatelů devatenáctého století, při komponování druhé z šesti symfonických básní sdružených do cyklu s názvem Má vlast vtělil vlasteneckou myšlenku do hudebního vyjádření krásy české krajiny, konkrétně nejdelší a „nejstátotvornější“ z českých řek, Vltavy.
Ve Smetanově podání Vltava pramení nejdříve jako Teplá a Studená Vltava, kterou symbolizuje melodie dvou fléten, které se stejně jako oba potůčky postupně spojí do jednoho proudu. Vltava pak protéká lesy a lukami jižních Čech, které jsou ve skladbě znázorněny prostřednictvím lesních rohů. Na březích řeky se v jihočeských vesničkách slaví svatby, jak slyšíme v tzv. „Svatební scéně“, ve které zazní hudební odkaz na typický lidový svatební tanec, polku, ale také zde v záři měsíce tančí svoje divoké tance rusalky a další bájná stvoření (tzv. „Noční scéna“). Nad řekou se vypínají starobylé hrady nebo jen to, co z nich po staletích zbylo, a pak se Vltava s klokotáním prožene přes Svatojánské proudy, peřeje, jež bývaly obávanou překážkou vorařů na cestě ze Šumavy do Prahy, dokud je ve čtyřicátých letech dvacátého století nezatopily vody štěchovické vodní nádrže. V majestátním vrcholu skladby se pak Vltava vlévá do Prahy, protéká pod Vyšehradem, bájným sídlem přemyslovských knížat, a v závěru skladby se u Mělníka vlévá do Labe a spolu s ním uplývá k Baltu.
Sochař a socha
tvůrčí hra, skupina rozdělená do dvojic, 5-15 minut, volný prostor
Pomůcky: reproduktor, audio přehrávač
Dvojice si rozdělí role – první je sochař*ka a druhý je jeho materiál, hlína.
Záleží na domluvě, jak bude sochař pracovat. Může např. sochat za pomoci jen letmého doteku, materiál má možnost kdykoliv vystoupit ze hry, pokud bude dotek nepříjemný. Takovému přerušení může zabránit právě úvodní domluva ve dvojici.
Pedagog*žka pustí vybranou instrumentální skladbu, během poslechu sochař*ka přenáší své pocity a vjemy z hudby do materiálu. Materiál na doteky reaguje a doteky transformuje a konkretizuje na svém těle. Když skladba skončí, končí i sochařská tvorba, materiál ale zůstává v posledním vysochaném tvaru.
Dalším krokem je vernisáž, během které si všichni sochaři*ky prohlédnou díla a reflektují rozdílné působení stejné hudby, různě vysochané dojmy a emoce.
Po vernisáži se osoby ve dvojici vymění a hru si zahrají ještě jednou. Pedagog*žka pouští jinou skladbu a celý porces se opakuje.
Variací je práce sochaře na pohyblivé soše - sochař pomocí své ruky přenáší impulsy (tah, tlak) do různých částí těla sochy, která reaguje na jeho požadavky - vzniká tak pohyblivá socha, loutka, animovaná postava.
Orchestrion
skupinová aktivita, 15 minut, volný prostor ve třídě
Této hře předchází přípravné kolo, během kterého si skupina společně vyzkouší vytvořit co nejširší paletu zvuků, které je možné vydávat ústy (rty, zuby, jazykem, neozvučeným dechem), luskáním, dupáním, poklepem na břicho, na hrudník… Když se skupina „rozehraje”, určí pedagog*žka tři osoby, které ve své hlasově-rytmické produkci pokračují, ostatní na předem domluvený signál (třeba tlesknutí) umlknou. Při dalším tlesknutí se opět všichni přidají, pedagog*žka ukáže na jinou trojici, která budou v produkci pokračovat, a tleskne. Zbytek opět utichne. Po této přípravě můžeme přistoupit k obtížnější aktivitě.
Oslovíme trojici, která si mezi sebou rozdělí pořadí (první, druhý*á, třetí). Ve volném prostoru třídy začne první ze skupiny vyluzovat rytmický zvuk – vokálně nebo s použitím paží, chodidel, těla. Žádoucí, avšak ne nezbytný, je také doprovodný pohyb – student*ka se stává částí hudebního stroje - orchestrionu. Svým zvukem a pohybem se k přidá druhý*á a posléze třetí. Nějakou dobu spolu hrají, pak první odejde a ostatní dva zůstávají hrát. Zvukem a pohybem se k nim přidá čtvrtý*á, druhý*á odchází, přidá se pátý*á…
V orchestrionu se vystřídá celá skupina, aby se na sebe studující naladili. Pod vedením padagoga*žky pak skupina reflektuje svůj zážitek.
Možné otázky pro reflexi jsou: Bylo pro vás těžké udržet rytmus pokud jste se soustředili jen na sebe? Odvážili jste se někdy zaposlouchat do vznikajícího rytmického celku? Jak byste pojmenovali vzniklé rytmické dílo? Evokoval vám rytmus nějaký příběh? Jaký byl jeho děj? Jaké bylo základní ladění rytmické skladby jako celku a jak se proměňovalo? Byl někdo rytmicky velmi odvážný?
Cílem aktivity je uvolnění atmosféry ve skupině a podpora empatie skrze snahu dosáhnout společného cíle. Díky tělesnosti rozvíjí smysl pro rytmus a schopnost koncentrace.