Maska lupiče

Pomůcky: 2 staré čepice s vystřiženými otvory pro oči

Hra v masce dává možnost rozvíjet plasticitu tělesného výrazu a krom toho může zakrytí tváře pomáhat k uvolnění a osvobození se od ostychu, konvenčního jednání a otevření se pro divadelní práci. Takto o masce mluví divadelník Peter Brook: „Jakmile vás maska vykoupí (tím, že vám poskytne něco, za čím se můžete skrýt), zbaví vás potřeby se skrývat. Zde spočívá základní paradox platný pro veškeré herectví: protože jste bezpeční, můžete na sebe brát riziko. Je to velice zvláštní a celé divadlo je na tom založeno. Díky většímu bezpečí zde můžete víc riskovat, vždyť to nejste vy, vše z vás je skryté, proto se můžete projevit.“ 

(Peter Brook: Pohyblivý bod)

Kdo z nás nezná starý dětský vtip „šetři světlem, je ho málo“? Stažená čepice přes tvář až k bradě je oblíbenou dětskou zimní hrou. Tu můžeme využít pro následující aktivitu. Potřebujeme jen dvě staré čepice, které můžeme zničit. Vystřihneme do čepice otvory na oči a pusu. Díky čepici se z nás stanou bandité, kteří se rozhodli pro cestu zločinu a loupež. Loupíme v noci, musíme být ostražití. Tato hra může být přípravou na práci s maskou. Čepice, nasazená na hlavě, skryje tváře a umožní posun výrazu do zbytku těla. Z možných variant aktivity si vyberte sami:

Loupež ve dvojici 

Zvolme objekt, jež bude vykraden – skříň, stolek, batoh, kabelka. A určeme dva charaktery, jež budou loupit.  Např. jeden z banditů je odvážný hrdlořez, druhý strašpytel. Jeden je naštvaný, druhý má skvělou náladu. Jeden trpělivý, druhý netrpělivý apod. 

Dále můžeme pracovat se zadáním čtyř základních temperamentů: sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik. Pozor, je dobré si společně připomenout jednotlivé typické vlastnosti temperamentu. 

Kukla s tváří 

Čepice je možné dozdobit různými materiály, přišít vlasy, klobouk, brýle, obočí, oči… fantazii se meze nekladou. Lupiči tak získávají tvář. Ve chvíli, kdy kolektivně nebo každý sám doma vytvoří kuklu s tváří, tzv. pana Čepici, lektor*ka kukly studujícím prohazuje, vyměňuje, a to tak, aby nikdo nehrál se svou.  Nyní jde o sólové etudy. 

Prohlédni si, koho máš hrát, kdo je osoba, jejíž tvář nasazuješ na hlavu a zkus nám takovou postavu zahrát. Hledej charakteristický pohyb nebo zvuk, a pokud cítíš, že chceš slovně improvizovat, vše je dovoleno. Po každé sólové etudě je třeba kolektivně shrnout viděné, kdo byl ten, kterého jsme sledovali na scéně.  

Součástí aktivity je reflexe diváckého i hereckého zážitku. Možné otázky jsou: Jaké byly vaše první pocity po nasazení si čepice přes obličej? Změnilo se vaše zorné pole, charakter dechu, technika mluvy nebo koordinace v prostoru? Bylo pro vás těžké vyjít z podoby cizí čepice a vytvořit k ní adekvátní charakter? Osvobodila či svázala vás čepice ve vašich pohybových projevech? Co pro vás bylo nejpřekvapivější? Co pro vás bylo nejtěžší? Jak jste se jako diváci*čky orientovali*y v probíhajících emocích postavy v čepici? Seděl vám charakter pohybů ke zvolené čepici (masce)?   

Cílem aktivity je poukázat na jednoduchost charakterové proměny – jak málo vnějších okolností stačí změnit, abychom byli schopni proměnit se v jinou postavu a zároveň byli odlišně vnímáni tím, s kým komunikujeme nebo je naším pozorovatelem.